Na konci loňského roku jsme se s geokolegou vyhecovali, že „další rok dolovíme“ svých 1000 nálezů. Poté co jsme v průběhu zimy ve sněhu nachodili něco kolem 300km a odlovili asi 130 keší, říkali jsme si, že když nám to tak jde ve sněhu, v normálním počasí to půjde úplně samo. No zpětně k tomu lze říci, že to byl omyl.

Asi jsme přes léto trochu zaspali jak se říká. V podstatě jsme si odlovili několik geo-sérií a pár jednotlivých keší cestou k nim. Zkraje podzimu to už trochu vypadalo, že tenhle milník nakonec ani nestihneme neboť jsme trochu zpohodlněli a také jak jsem již psal v článku o Wherigu jsme si začali i trochu vybírat co odlovíme a co ne. A tak nakonec až dnes, lehce opožděně, jsem si tímhle nálezem dal mimojiné skvělý dárek k narozeninám.

Seznamka (GC2YWEK) je povedenou mysterkou. V jejím listingu musíte nejprve zjistit čas a místo první stage, kde Vám skryté signalizační zařízení podá informaci „kam dál“, tedy kde najít druhou stage. Vypočítáno jsme měli od konce loňského roku, ale stále nebyl nějak čas vypravit se do těchto končin. Navíc nám tahle schránka připadala už na první pohled zajímavá a tak jsme si řekli, že si ji necháme právě na nějaký ten milník. Stalo se.

Sobotní noc byla ve znamení odlovení téhle kešky. Vyrazili jsme ze západního konce Prahy vozem netušíc, kde jej vlastně budeme moci v okolí první stage zaparkovat. Nakonec se našlo příhodné parkoviště u blízkého obchodu nejmenovaného řetězce. Měli jsme čas. Cestu přes město jsme zvládli rychleji než se čekalo, takže jsme ještě chvilku poseděli ve vytopeném geo-povozu.

Blížil se určený čas signalizace a my se tedy vydali na spočítané souřadnice. Správný čas, správné místo. . . . Signál nepřichází. . . . Zklamaní a rozladění výsledkem celého toho plánovaného výletu, řešili jsme, co dál. Záhy jsme si uvědomili, že chyba byla na naší straně a nikoliv na straně signalizačního zařízení, jelikož jsme stáli vůči listingem určenému bodu ve špatném úhlu a signál tak nemohli spatřit. Po chvíli dohadování jsme se shodli, že další stage k níž jsme měli získat souřadnice, nemůže být zase tak daleko (čtverec, který bychom měli prohledat byl tedy poměrně velký, ale když člověk používá hlavu…). Po zhodnocení našich možností a jednoznačném odmítnutí vzdát se, jali jsme se prohledávat mapu na malých displejích našich GPS a hledat místa, kde by se dle dostupných indicií mohla nalézat další stage.

Vytipovali jsme si zhruba 4 – 5 míst, kde by dle našeho mínění druhá stage mohla být. Vydali jsme se je tedy pěšky prozkoumat. První ani druhé místo nebylo tím správným jak jsme se záhy přesvědčili. Vydali jsme se tedy směrem k dalším. Zanedlouho jsme narazili na podezřelý objekt. Po prozkoumání jeho útrob však bylo jasné, že toto není to správné místo. Vrátili jsme se tedy zpět na vzduch a vydali se pátrat dále. Jdeme si tak za sebou, vedeme konverzaci na téma dané kešky a najednou nejmladší člen, tedy vlastně členka naší výpravy říká: „hele, to bude tutově ono“. Opět jsem se jako první neohroženě vydal prozkoumat vnitřek. Vypadalo to slibně. Asi jsme našli vchod do toho správného podzemí.

Vydali jsme se tedy do hlubin kačeřím pochodem a v podřepu jelikož štola byla poměrně nízká i pro malého člověka. Ovšem jeden ze členů naší výpravy měří kolem dvou metrů. Ten to měl asi nejtěžší, pominu-li sebe a mé pochroumané koleno, kterému tenhle pohyb taktéž příliš nesvědčil. Zhruba za polovinou cesty jsem tohoto způsobu pohybu měl již opravdu dost. V duchu jsem si začal nadávat do různých zvířat a pronášet k sobě samému nelichotivé poznámky.

„Hurá, křižovatka, jsme u cíle“, to bylo první co mne napadlo když jsem spatřil rozdvojení chodeb značící cíl naší výpravy. Prostor kolem byl dostatečně vysoký na to, aby se i nejvyšší člen naší výpravy vklidu narovnal po celkem vysilujícím pochodu. Schránku, pro kterou jsme podnikli tento výlet jsme našli celkem snadno, ale ouha, asi jsme na něco zapomněli. Přemýšleli jsme, hledali a pak nám to došlo. V hintu je přeci „koukni se do kapsy, máš to tam napsané“. Pak už šlo všechno hladce.

Otevřít schránku, zalogovat se, vložit logbook, tužky a jeden coin zpět do pouzdra, pouzdro vrátit na místo, udělat pár fotek se symbolickou tisícovkou a hurá zpět do kačeřího pochodu štolou odkud jsme přišli.

Říkal jsem si „hlavně ať je to rychle za mnou“. Nasadil jsem tedy poměrně slušné tempo, jelikož se mi povedlo najít pohodlnější a méně namáhavý způsob pohybu v nízké štole. Dvakrát jsem si cestou odpočinul a zanedlouho už jsem viděl denní, tedy spíše noční světlo. „Konečně, zpět na vzduchu. Mám to za sebou a přežil jsem to“, projelo mi hlavou když jsem se konečně vyškrábal zpět na povrch zemský.

Co říci závěrem? Bylo to skvělé dobrodružství a pro nás také ukázka toho, že není nutné rovnou se vzdávat když se něco nezadaří. Zvládli jsme to i bez signálu na stage 1. Pravda, nachodili jsme celkem kolem 4 kilometrů, ale ne zbytečně. Celé nám to trvalo něco kolem dvou a půl hodiny. Také musím říci, že jsem lehce podcenil hvězdičkové ohodnocení téhle kešky. Teď už vím, že těch celkových sedm a půl hvězdičky má oprávněně a své FP si také zaslouží. Tento text je poděkování ownerovi za dobrodružství, které nám připravil.

PS: Do kanálu nebo podzemí všeobecně asi jentak nepůjdu, pokud nebude štola dost vysoká.

Článek byl zveřejněn po domluvě s ownerem téhle kešky a to až poté, co si text sám přečetl a byly do něj zapracovány jím navržené změny.