Poté co nám byl necelých 14 dní před dovolenou zrušen zájezd na kola do rumunského Banátu, přemýšleli jsme jak naložit s dovolenou. Pravda, byl nám onou nejmenovanou agenturou nabídnut náhradní termín, ale uznáte jistě sami, že si těžko patnáct lidí přesune ve svých zaměstnáních dovolenou na jiný termín.

Co jsme nakonec vymysleli? Po vlastní ose na Slovensko – cílem byla Spišská Magura; od Spišské Nové Vsi směrem na sever k hranicím a částečně do Polska. Proč právě tohle místo? Jednak pár z nás tato místa chtělo navštívit už delší dobu a druhak se sem lze i s koly dostat přímým vlakem z Prahy. Kola a bagáž jsme tedy nakonec vyřešili jedním doprovodným vozem kdy dva z nás jeli z Prahy s autem plným kol a bagáže a zbytek „účastníků zájezdu“ vyrazil z pražského Hlavního Nádraží právě oním přímým vlakem.

Cesta autem z Prahy do Spišské Nové Vsi, kde zastavuje i výše zmíněný vlak zabrala něco málo přes šest hodin. Nebýt několika míst prací na silnici na dálnici D1, zvládli bychom cestu asi v klidu pod pět a půl hodiny. Zbytku, který jel vlakem trvala cesta necelých devět hodin (i se započtením zpoždění vlaku).

A odtud začal výlet. První cestou, kterou jsme se vydali, byl zhruba sedmnáct kilometrů dlouhý přejezd ze Spišské Nové vsi do Levoči, kde jsme měli zajištěno v kempu kousek za městem první ubytování. Autocamp Levoča je velice příjemný a kromě kempování nabízí možnost ubytování v penzionu, případně v chatičkách. Vše čisté, udržované, s vlastní restaurací a za rozumné peníze. Na kemp narazíte, když se z Levoči vydáte směrem na Levočskou dolinu. Kromě jiného tudy vede i několik turistických stezek.

V následujících dnech jsme se odsud na kolech vydali po vrcholcích na Spišský hrad a také na známé poutní místo zvané Mariánská hora. Zastihlo nás zde ale i špatné počasí a tak jsme následující dva dny jen posedávali, plánovali, sem tam něco popili a bylo to i přes nepřízeň počasí velice příjemné. Bohužel jsme neměli možnost navštívit místní kostel s největším dřevěným oltářem na světě od Mistra Pavla z Levoče. Jeptiška u vchodu nás jednoduše nepustila dovnitř, že prý jsme si „nepřečítali návštevné pokyny“ nebo tak něco (mimochodem ty pokyny byly umístěny až za dvěřmi, do kterých jsme se nedostali).

S Levočou a jejím okolím jsme se rozloučili přejezdem na kolech do města Kežmarok a odtud pak dále do Staré Lesné nedaleko Tatranské Lomnice. Ačkoliv šlo o zhruba 45-50km s mnoha stoupáními, cesta nám až na první asi tříkilometrový na kolech naprosto nesjízdný úsek docela rychle ubíhala. Na několika místech jsme se díky špatnému značení trochu zasekli a hledali nejlepší cestu, ale nakonec jsme se vždy dostali tam, kam bylo třeba. Bohužel, jak jsme se později přesvědčili, problém se značením na trase a neodpovídajícím datům i v zakoupených papírových mapách, se objevuje na mnoha dalších místech. Nemluvě o několikerém nepřesném označení vzdáleností.

Následující den po přejezdu do Staré Lesné, kde jsme se usídlili opět ve velice pěkném a čistém areálu kempu Rijo Camping, jsme se rozdělili na několik skupin. Jedna vyrazila na kolech do Tatranských vrcholů, druhá pak pěšky po okolí Lesné a třetí nejmenší na kole do Tatranské Lomnice, jelikož se mezi námi našli i tací co si na vandr zapomenou vzít karimatku (čti „moje maličkost“) a tak se jí musejí vydat koupit. I tak to byl parádní den.

Den poté nás čekal přejezd do Červeného Kláštora. Toho jsem se já nezúčastnil neboť díky předchozímu spaní na zemi bez karimatky jsem si uhnal bolehlav a „rýmičku“. Stal jsem se tedy řidičem doprovodného vozu s bagáží. V okolí cíle, tedy Červeného Kláštora jsme měli vytipovány dva kempy. Oba sice byly čisté a evidentně udržované, nicméně v prvním z nich byl na náš vkus až moc velký „provoz“ a tak jsme se vydali k druhému z nich, Goralský dvor. Čekalo nás překvapení v podobě skvělého a navíc i krásného a klidného kempu, jehož součástí je i muzeum historické zemědělské techniky.

Vzhledem k tomu, že jsem člověk kulturní, rozhodl jsem se navštívit muzeum v Červeném Kláštoře. Tohle muzeum je věnované kromě historie a života v okolí také řádům jež se v areálu kláštera vystřídaly a tak v jeho výstavních síních můžete kromě nástrojů jež užival prostý lid spatřit také kutny a věci denní potřeby mnichů různých řádů. Na mapě u recepce kempu jsme také zahlédli starý dřevěný kostel, neměli jsme však ponětí kde jej najít. Nakonec se nám to podařilo díky jedné kešce na polské straně řeky Dunajec.

Poslední den před odjezdem zpět k vlaku a do Čech jsme se ještě vydali na kolech po okolí a na polskou stranu až ke Sromowieckemu a Czorsztynskemu jezeru. Taktéž na Niedzický zámek, který jsme si tedy jen prohlédli a vyrazili zpět.

Vzhledem k tomu, že šlo o putování s lidmi do geocachingu nezasvěcenými, neměl jsem čas a ani moc chuť zdržovat na každém kroku hledáním. Našel jsem tak v podstatě jen 2 kešky v Kežmaroku (GC3WQFM, GC2EWP7), 2 v Červeném Kláštoře (GC26V6M, GC4H7T4), 1 v Popradu (GC4A60T) a 1 na polské straně u zmíněného Sromowieckého jezera (GC4JNTB), abych takříkajíc „splnil kačerskou povinnost“. I tak to byl parádní výlet a rád bych se na Spišskou Maguru někdy podíval jako pěší turista.

Technika: Oregon 600, fenix2, PowerSeed PS-15000, Nexus 7