Poté, co mi kolega v práci oznámil, že se nedaleko od něj koná akce Klubu českých turistů pojmenovaná „Loupežnickou pěšinou“ pro pěší i cyklisty s různými délkami tras, rozhodl jsem se zúčastnit. A jelikož si rád najdu nějakou tu kešku, zvolil jsem trasu délky 25km. Zbývalo přemluvit geoparťáka.

Ten víceméně bez jakýchkoliv poznámek s akcí souhlasil ačkoliv předpověď počasí na víkend nevěstila nic dobrého. Bylo rozhodnuto. Dne 17.5. se zúčastníme 42.ročníku výše jmenované akce a cestou si odlovíme pár keší.

Výjezd z domova jsme naplánovali na sobotní pátou až půl šestou ranní a protože nejsme zrovna ranní ptáčata, přišla mi těsně před plánovaným časem odjezdu sms ve stylu „udělej pořádný kafe, jsem na cestě!“. Šel jsem tedy namlít dostatečné množství čerstvé kávy pro pořádný „ranní nakopávák“. Geoparťák dorazil, vypili jsme kávu a hurá směr Mníšek.

Na místo jsme dojeli kolem 7:30, vyzvedli mého kolegu a v 7:45 již byli přihlášeni a ukrajovali první metry z naplánované trasy. Chvilku po startu se o slovo přihlásila příroda jemným, vytrvalým a celkem nepříjemným mrholením. Říkal jsem si „pokud to zůstane jen takhle, bude to v pohodě“. To jsem ještě netušil jak moc se pletu.

Zhruba po prvních 40 minutách přešlo mrholení v déšť a ten rozhodně nevypadal, že by měl brzy skončit. Během hledání jedné z keší na trase jsem tedy byl nucen vytáhnout vojenské pončo a s jeho pomocí skrýt sebe i batoh s věcmi před padající vodou (kešku jsme nenašli – respektive našli jsme první stage, ale rozhodli se nezdržovat a pokračovat v pochodu). Kolega se od nás oddělil, jelikož se rozhodl absolvovat nejdelší variantu pochodu, trasu dlouhou 41km. Došli jsme tedy již jen ve dvou po modré na kontrolní stanoviště v Oldřichovském sedle. I zde jsme si chtěli odlovit kešku. Bohužel technika zklamala a my se ani tentokrát nedostali dál než k první stagi. Co naplat, pokračujeme v pochodu.

Dle výškového profilu jsme počítali s tím, že z Oldřichovského sedla na Poledník půjde o nejhorší část trasy; poměrně velké převýšení na krátké vzdálenosti (z 480 m.n.m. do cca 870 m.n.m). Za neustávajícího deště jsme se vydali kopci vstříc. Cesta k Poledníku je pěkně záludná. Když konečně chytnete to správné tempo stoupání a dýchání, najednou přijde kratší rovinka, která Vás zase rozhodí. Cestou je jich několik. Na druhou stranu, alespoň jsem zase měl čas udělat si cestou pár fotek zamlženého lesa. Stále ještě pozitivně naladěn, říkal jsem si, že déšť přestane a my si užijeme fajn den a výlet. Na Poledníku je uložena tradiční keška, věnovaná danému místu. Bohužel po cca 20 minutách prolézání všech možných i nemožných skrýší jsme museli konstatovat, že půjde o další neúspěch naší výpravy.

Vydali jsme se tedy znovu na cestu, tentokrát směrem k místu označenému jako Bílá Kuchyně a poté přes Hřebínek a Gregorův kříž směrem na Závory. Další stoupání, i když tentokrát jen o cca 100 metrů. To už mi však neustávající déšť poměrně silně lezl na nervy a také jsem začal pociťovat chlad spolu s tím jak se k mlze a dešti přidal ještě vítr. Se stoupáním mlha houstla a to tak, že geoparťákův rychlejší krok stačil k tomu, aby mi každou chvíli zmizel z dohledu. když se za ním zavřelo ono bílé nic…

Na lov kešek už nebyla příliš chuť. U rozcestníku Gregorův kříž jsme si dali alespoň krátký odpočinek v předsíňce dřevěného domečku jež za normálních podmínek funguje jako občerstvení i s venkovním posezením. Posilnili jsme se „z vlastních zásob“ a dali si trochu kafe, které geoparťák prozíravě vzal z domova v termosce. Přišlo opravdu vhod. Pojedli jsme, popili a vyrazili na trasu směr Závory – Fojtka – Mníšek.

Cestou po zelené od Gregorova kříže jsme se rozhodli odlovit ještě jednu kešku, bohužel však ani zde jsme neměli štěstí. Opět jsme nic nenašli. Lehce unavení a zklamaní jsme se tedy vypravili dál. Zcela bez povšimnutí jsme prošli kolem vodní nádrže Bedřichov (vody jsme díky neustávajícímu lijáku měli opravdu plné zuby). Geoparťák, který už měl všeho nejspíš tak akorát, se vydal svým tempem k dalšímu kontrolnímu bodu na místě zvaném Závory. Velice záhy mi zmizel z dohledu a když jsem na stanoviště dorazil, řekl mi že už tam hezkých pár minut čeká.

Po krátké diskusi s organizátory na stanovišti jsme se opět vydali na cestu, přesvědčeni o tom, že to nejhorší už máme za sebou a už „míříme k cíli“. To byl další omyl. Měli jsme v nohách kolem 20km a čekalo nás ještě zhruba 7km ovšem pěkně po asfaltu a ke všemu klesání. Nohy už toho měly dost a chůze po tvrdém a navíc z kopce se jim moc nelíbila. Už jsme vůbec neřešili jestli půjdeme pospolu nebo každý sám. Vyrazili jsme každý svým tempem a tak jsme v podstatě šest ze sedmi zbývajících kilometrů šli o samotě.

Po téměř třech kilometrech pochodu po asfaltce a v lijáku jsem toho měl už pokrm i já sám. Navíc díky okolní vlhkosti už bylo úplně jedno jestli na sobě mám nebo nemám pláštěnku. Všechno bylo promočené, v botách asi 1cm vody a Oregona s trasou, kterou jsme si s kolegou připravili jako nejvhodnější, už prostě nebylo o co otřít a tak měl na displeji neustále jednolitou vrstvu vody (párkrát se mi sám odzoomoval + uložil pár waypointů).

Když jsem před jedním rozcestím studoval navigaci, kudy se vydat, nebyl jsem dostatečně pozorný a špatně šlápl do nějaké díry. Výsledkem byl zvrknutý kotník. Vysoké boty asi zabránily nějakému horšímu zranění. I přesto však pochroumaný kotník a do cíle zbývající cca 4km. Nic příjemného. Ale řekl jsem si, že když už jsem došel tak daleko, zvládnu trasu celou.

Co dodat, byly to 4km trápení trvajícího bez pár minut dvě hodiny. Trasu jsem dokončil i přesto, že ukrajovat metry kulhajíc po cestě šlo opravdu velice pomalu.

Na téhle akci jsem si ověřil jak moc může fyzický výkon ovlivňovat psychika a také, že na větě „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný“ je skutečně něco pravdy. A i přes všechnu snahu uchovat alespoň některé věci v suchu mi v kapse navlhl iPhone a jak jsem záhy zjistil, moc mu to nesvědčí. Příroda jednoduše vyhrála…

 

Vybavení: Oregon 600 (jako záloha Colorado 300), Tactix a vívofit.