Delší dobu jsem přemýšlel o tom, dát si zas nějakou výzvu. Nejvíc mne lákala série Signálka a její okolí a to pěkně po svých. Jednoho dne jsem však přišel domů a narazil na článek od kačera s nickem Paha Ahma věnovaný tomu, jak v Brdech „nezavraždil koťátko“. Najednou se objevil nový cíl, který by pro mne mohl být letos spíše dosažitelný než zmíněná série.

Přemýšlel jsem a plánoval, až jednou se rozhodl. První víkend v srpnu jdu Brdy stůj co stůj. Bohužel můj obvyklý geoparťák už na ten víkend měl jiné plány a tak jsem si říkal, že asi půjdu sám. Nu, během jedné debaty s kamarádem o našem vejletování jsem se zmínil o Brdech a jeho odpověď byla celkem rychlá: „jdu s Tebou, tam jsem ještě nebyl“.

Plán byl tedy jasný, jen čím dál teplejší počasí nám moc nehrálo do karet. Ale co. Kamarád se nedal odradit a v pátek večer dorazil i se svým věrným čtyřnohým přítelem do Prahy s tím, že tedy ráno vyrážíme. „Když to neodradilo jeho, já se přeci taky nedám“, řekl jsem si a dobalil poslední věci.

Sobotní ráno znamenalo hodit na záda batoh a na poslední chvíli pospíchat směr nádraží na vlak do Všenor, tedy na start. Zvládli jsme to i s koupí lístku v pokladně takříkajíc o fous, jelikož někteří si jdou koupit lístek jenže vlastně ani neví jaký a pomalu ani kam. Sedíme ve vlaku a čekáme až průvodčí zavelí odjezd. V hlavě mi běží „tak kamaráde, teď už není cesty zpět“.

Šest stanic za námi a už stojíme na nástupišti kde velký bílý nápis na ceduli hlásá „Všenory“. Zjistil jsem potřebné a zavelel po žluté, jelikož jinudy to ani nešlo. Čekala nás první zkouška, první kopec, takový stoupáček s převýšením cca 200m. Jak jsme tak stoupali kamenitou cestou, stoupala spolu s námi i okolní teplota, přičemž nahoře už byla na krásných 40°C na slunci a cca 32°C ve stínu.

Došlo nám, že s takovou budeme brzy bez vody a tak jsme se rozhodli navštívit nejbližší studánku/y, které jsem si prozíravě v rámci domácí přípravy nahrál jako waypointy do navigace a pro jistotu i do hodinek. Bohužel jedna ze studánek (v mapě v GPS nebyla ale na internetu ano) v podstatě vůbec na udaném místě neexistuje a druhá k níž jsme se cestou vydali byla zcela vyschlá. Jen v ní seděla žába. Nejspíš na prameni, potvora. Co naplat, ještě nějakou vodu máme, jdeme dál. Nakonec se na nás usmálo štěstí a mohli jsme cestou u dobrých lidí doplnit zásoby a pokračovat.

Cesta celkem ubíhala, sebrali jsme si stranou trasy dvě tradičky, a opět začalo ubývat tekutin. Dle informací chodce, který šel v protisměru nás dále čeká jen hromada vyschlých studánek a jedna s vodou maximálně na opláchnutí, ale rozhodně ne na pití. Tablety na čištění vody jsme s sebou měli a tak jsme se rozhodli pokračovat. Dva kilometry chůze a na obzoru lavička. Asi už blouzním, fata morgana? Ne, opravdu tam byla i když zčásti se rozpadající. Uvítali jsme možnost na chvilku shodit batohy ze zad a posadit se. Co dál? Polovina dnešního plánu za námi a tak tedy vyrážíme na druhou půlku míříce k nocovišti s nadějí, že ve studánce nedaleko něj bude voda.

Když jsme dorazili, vyčerpaní, zaslechli jsme zurčení vody a tak jsme se rozhodli usadit a připravit si něco na zub přímo „u pramene“. Už se nám nechtělo chodit nikam pro vodu a čtyřnohý kamarád, který s námi za občasného dovádění v lese celý den držel krok toho už měl také zjevně doslova plné zuby. Najíst se, vyčůrat, pomodlit a spát.

V noci jsem opravdu mnoho nenaspal ačkoliv jsem byl hodně unavený. Asi to bylo tím teplem. Do půlnoci totiž teploměr stále ukazoval kolem 30°C a nevypadal, že by se mu chtělo dolů. Po půlnoci se ozvalo hřmění a teplota konečně klesla. V duchu jsem si přál, aby přes noc zapršelo a teplota tak spadla na ještě přívětivější úroveň. A jak jsem se v myšlenkách nechával unášet deštěm, konečně jsem usnul.

Po probuzení věci nabraly celkem rychlý spád. Sbalení věcí, následně příprava něčeho na zub, naplnění lahví vodou ze studánky a hurá zas na cestu. A vlastně taky ošetření nohou, jelikož se mi přes noc udělaly dva puchýře. Nu co, i s tím se dá žít/jít.

Když jsme předchozí den scházeli ke studánce, přišel mi kopec dolů o poznání delší než teď když jsme jej šli nahoru. Nejspíš za to mohla únava a díky tomu byla cesta dolů a nutnost „brzdit“ poněkud obtížnější. Po zhruba půlhodince chůze jsme došli kam jsme potřebovali, zjistili indicie a šlo se dál.

Vzhledem k teplotám, které se opět snažily vyšplhat na stupnici co nejvýše, snažili jsme se naplánovat si cestu kdekoliv stranou asfaltových cest, na kterých není mnoho stínu a po zahřátí samy o sobě výrazně zvyšují okolní teplotu. Dali jsme na radu jednoho cyklisty, kterého jsme potkali a vydali se pěšinkou nepříliš výrazně vyznačenou v mapě. Dobrá volba. Cesta poblíž hranice rezervace Hradec byla opravdu krásná. Spousta nádherných ale i prapodivně tvarovaných stromů, mnohé z nich opravdoví velikáni. Je radost procházet takovým lesem.

Opět začala docházet voda a se stále živým setkáním s chodcem jež nás varoval, že dále není voda, v paměti, jsme v podstatě na pátém zastavení trasy rozhodli, že se vydáme směrem k vlaku na Prahu. A co čert nechtěl. Cestou na vlak, asi tak kilometr od nádraží, narážíme na krásnou studánku s výtečnou čistou studenou vodou. Už jsme toho ale měli opravdu dost a vracet na trasu se nám nechtělo.

Takže suma sumárum multinku jsme nedali a stále zůstává výzvou, která na své splnění čeká. Nicméně výlet splnil beze zbytku ono známé: „zážitek nemusí být příjemný/pozitivní, hlavně když je silný“. A celková spotřeba vody na osobu? Když jsem to spočetl tak cca 7l první den a 4l ve dni druhém.

 

Příště Tě dám ty žlutá potvoro 😀